Rychlost vozidel smí bez omezení měřit pouze Policie ČR. Obecní/městská policie je také 
oprávněna měřit rychlost vozidel, musí přitom ale dodržovat některá omezení. Především je omezena ve výběru míst, na kterých má měření rychlosti probíhat. Obecní/městská policie totiž smí měřit rychlost pouze na místech určených Policií ČR. Místo, kde měření rychlosti obecní policií probíhá, již od 1. srpna 2011 nemusí být na začátku označeno přenosnou dopravní značkou „Měření rychlosti“.
Dříve docházelo k tomu, že si obce najímaly na měření rychlosti soukromé společnosti. Ty zpravidla provozovaly stacionární radary a předávaly obecním úřadům obrazové záznamy řidičů, kteří překročili povolenou rychlost. Proti takovéto praxi se ve svém rozsudku postavil Nejvyšší správní soud v dubnu 2008. Od této doby obce od této praxe upustily, a proto se s případy, kdy rychlost měří soukromá osoba, prakticky nesetkáváme.
Jakým způsobem se měří rychlost?
V ČR se pro měření rychlosti používají buď radarové či laserové měřiče rychlosti (pro srozumitelnost budeme dále mluvit jen o „radarech“), tzv. úsekové měření rychlosti nebo zařízení typu GESIG TRAVIMO.
Úsekové měření rychlosti a stacionární radary mají společný základ – dlouhodobě kontrolují dodržování rychlosti na určitém místě. Oba systémy však fungují na jiném principu. Stacionární radar měří aktuální rychlost vozidla pouze na jednom konkrétním místě. Ačkoliv tedy řidiči mohou být upozorněni dopravní značkou na měření rychlosti např. v kilometrovém úseku, v případě použití stacionárního radaru je jejich rychlost změřena pouze na jednom konkrétním místě tohoto úseku, zpravidla několik desítek metrů před snímačem radaru. Tzv. úsekové měření rychlosti může být pro řidiče zrádnější – na počátku měřeného úseku a na jeho konci je vozidlo vyfotografováno s přesným uvedením času. Počítač automaticky spočítá průměrnou rychlost vozidla v měřeném úseku, a pokud je tato rychlost vyšší než nejvyšší povolená, systém data automaticky odesílá policii nebo městskému úřadu. Tzv. úsekové měření rychlosti není upraveno zákonem, proto je jeho využití právně problematické – systém sbírá data i o pohybu osob, které v daném úseku rychlost nepřekročily. Úsekové měření rychlosti tak silně zasahuje do ochrany soukromí, zvláště do ochrany osobních údajů, proto by se mělo využívat pouze v mimořádně rizikových místech.
Mimo stacionárních radarů a úsekového měření rychlosti policie využívá také mobilních radarů. Policie používá jak ruční přenosné radary, tak i radary zabudované v jejích vozidlech – radar ve vozidle zpravidla poznáte podle „bradavice“ umístěné na přední masce vozidla. V obou případech musí být radary nasměrované k vozovce pod zvláštním úhlem.
Rychlost vozidel může být měřena i z jedoucího vozidla – k tomuto účelu se užívají měřiče GESIG TRAVIMO nebo POLCAM. Tyto přístroje jsou tvořeny kamerou, která je propojena s ocejchovaným tachometrem. Při měření jede policejní vozidlo stabilní rychlostí za kontrolovaným vozidlem a po dobu cca 6 vteřin ho snímá videokamerou. Na takto pořízeném videozáznamu je spolu s dopravním hříšníkem zaznamenána i rychlost policejního vozidla a čas měření. Výsledný záznam je podle judikatury soudů dostatečným důkazem pro uložení sankce v přestupkovém řízení, a to bez ohledu na to, že policisté při pořizování záznamu sami porušují nejvyšší povolenou rychlost.